Rozhodl jsem se sepsat pár prvních postřehů z USA po týdnu, než mi to tu zevšední. Vyrazit do USA byl dlouho můj sen, ale k realizaci jsem se dostal až letos na poslední chvíli. Vyřizování všech podkladů a papírů dalo zabrat, ale 25.6. jsme stáli na letišti Václava Havla a po rychlém přestupu v Belgii nás čekal osmihodinový let Jet Aiways India. Letadlo plný Indů a „díra“ v křídle nám moc na jistotě nepřidali. Naštěstí díra měla svoje opodstatnění a let s Indiány (pojmenování hlavně díky křiku jejich ratolestí) jsme přežili. Jako plus jim přičítám indické jídlo a vodku s džusem. Na americkém území jsme prošli snad přes 4 kontroly. Imigrační bylo překvapivě rychlé, ale u celní prohlídky mi vyhodili nějáké jídlo. Volám Abdulovi se kterým jsem přes email domluvenej na odvozu, ale jeho arabácká angličtina mi dává sakra zabrat a nakonec z toho vyplyne, že mi dává kontakt na jeho kamaráda a ať se domluvím s ním. Další telefonát s přistěhovalcem nevládnoucím příliš dobrou angličtinou a po pár minutách nasedáme do jeho auta. Cesta trvá cca 3 hodiny a my jen pozorujeme americký trucky a káry. V Harrisburgu se během chvíle ubytujeme v International Housu, který je přímo v centru a navíc pár metrů od práce. Ubytko je mini garsonka s klimou a oknem, který kvůli pavoukům nemůžeme otevírat. Druhý den nás čeká školení, ale po něm nečekaně následuje rovnou práce, takže musíme další orientační schůzku s našim vízovým partnerem odložit.

Naší prací „snů“ je úklid místního nákupáku, který je spíš jen portálem k přilehlým mrakodrapům s jídelním koutkem. Čechů a Slováků je nás víc. Během rozdělování dostáváme odpolední šichtu od 14:30 do 23:00, což mi moc velkou radost nedělá. Téměř všichni ostatní zaměstnanci jsou černoši. V centru jsme si koupili pouze pár věcí k jídlu, protože tu není žádnej pořádnej obchod a  další den se vydáváme busem do Wallmartu. Zde za skoro 90 babek kupujeme pořádnou hromadu zásob. Nejdražší je samozřejmě zelenina a všechno ostatní nezdravý a sladký je i na český poměry mega levný. Za dolar zde můžete koupit třeba Pringles, 1,5 litrovou Colu (či Mountain Dew a DR. Peppera) Už se nedivím, že jsem zde nepotkal téměř nikoho hubenýho. Každopádně články o tom, že když chodíte po centru pěšky, tak potkáte spíš samý podivíny, nelhaly. Styl oblékání průměrného Američana? Nula! V pátek se Welcome centru dozvídáme jak moc přísný jsou pravidla pro konzumaci alkoholu a další nezbytnosti k bankovnímu účtu. Sobotní práce byla největší ulejvárna, protože se neuklízí kanceláře a téměř 4 hodiny jsme proflákali ve fitku. V neděli s Abdulem vyrážíme do Amish Village, kde za 6,5 dolaru vidíme pouze repliku domku a žádnýho Amiše. Dobrej byznys… za 20 se nám fakt nechtělo jet autobusem na okružní jízdu.

Poté následuje outlet centrum, kde se nestačíme divit cenám. Po outlet centru ještě jeden nákupák, kde byly dokonce 2 skateshopy a jeden hubební obchod, ale čekal jsem víc.  V pondělí se přerozděluje práce a já se vydávám na úklid 19cti patrového věžáku, kde sídlí různé úřady. Prace je to spousty a v úterý máme dokonce i přesčas. Už se těšíme na čtvrteční svátek (Den nezávislosti).